Skladovat vodu nemá smysl

První zařízení na výrobu koncentrátu u Raucha

Co dělá ovocné šťávy tak cennými, jsou vitamíny, minerály a aromatické látky, ovocné kyseliny a fruktóza. Šťáva však sestává z těchto základních složek jen z malé části. Zbytek je normální voda, která tvoří až 90 % celkového objemu. Jak to cenné oddělit od vody? Nad touto metodou hloubali technici celého světa již od dvacátých let. Výrazně by se tím totiž snížily náklady na skladování a dopravu. První promyšlená zařízení přišla na trh v padesátých letech. Princip byl jednoduchý: šťáva se šetrně zahřívá ve vakuu, a voda se proto odpařuje i při teplotách, které cenným složkám ublíží jen opravdu nepatrně.

O tuto technologii se Rauchové velmi zajímali. Trvanlivost svým ovocným šťávám dodávali od třicátých let metodou Seitze- Böhiho přidáním oxidu uhličitého. Vznikala tak sice vynikající šťáva, zároveň však byly zapotřebí drahé tlakové nádoby pro skladování.

„V roce 1957 jsme si to vyzkoušeli s partnerským podniky ve Švýcarsku," vzpomíná Erich Rauch. „Ráno jsme naložili na nákladní vůz 18 sudů čerstvé, odkalené jablečné šťávy a ve večerních hodinách jsme vyložili 1,5 sudu koncentrátu.“ V roce 1958 Rauch instaloval v Rankweilu první vlastní zařízení na výrobu koncentrátů, malý spádový výparník s kapacitou 1200 l/h. Páru pro toto aromatizační zařízení dodával kotel staré lokomotivy. Ta předtím vozila celá desetiletí cestující ze Salcburku do Bad Ischlu a zpět. Možná i císaře.